Kosmologie víry

Abraham byl nazván otcem víry. A v historii jeho osobní víry stojí jako jeden ze stěžejních momentů okamžik, kdy měl na Boží pokyn pohlédnout na noční oblohu a spatřit v záplavě hvězd podobenství o četnosti svého potomstva.

Pohled do vesmíru patří k těm dech beroucím zážitkům, které jsou vlastní od nepaměti celému lidstvu. Až moderní člověk svým světelným smogem tento úchvatný pohled stále více zakaluje, avšak nejen tím. Přesto vyjít do samoty na nějaký odlehlý kopec a podívat se za jasné noci je stále něco vzrušujícího a tajuplného.

A kromě jiného, poskytuje nám pohled na zářící noční oblohu ještě jednu důležitou informaci: tou je to ohromné ticho, které k nám z vesmíru přichází. Všechny zvuky, které slyšíme jsou jen pozemského původu. Žádný pro lidské ucho slyšitelný zvuk z vesmíru nedetekujeme, jen dokonalé mlčení. Jako by obloha na nás svým dokonalým tichem volala: Hospodin je ve svém svatém chrámu, ztiš se před ním celá země.

Naivní perspektiva 

“Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi,” tak to čteme v prvních slovech Bible. Z tohoto vyjádření Písma měl starověký člověk Bible představu nebe – my bychom dnes řekli vesmíru –  jako prostoru nad námi, jehož je Země jakýmsi středobodem. Mělo to i své prosté vysvětlení, vždyť vše na obloze se z lidského pohledu točilo a obíhalo kolem pozemského pozorovatele. A jak už se od pradávna učí ve školách, vycházela z této perspektivy také aristotelovská filosofie, kterou si později osvojil i křesťanský středověk. Člověk až do doby renesance tedy viděl ze své vlastní perspektivy zemi a s ní potažmo i sebe sama jako střed vesmíru, jako těžiště božských zájmů. A v židovském starozákonním myšlení byla země v útěšné představě podobna ohromné zahradě nalézající se pod “Božími okny”, místem, kde se čas od času prochází sám Hospodin. Toto pojetí však mělo být jen krásnou iluzí, mající jednoho dne skončit.

Kosmologické pohoršení

Dnes již po mnoha generacích sice víme, že vidění dřívějšího člověka bylo pouhým zdáním omezeného lidského pohledu, ale sotva si dnes dokážeme představit v plné síle onen šok, který změna tak zažitého kosmologického paradigmatu člověku začala postupně přinášet. Někteří filozofové hovoří v této souvislosti přímo o nadcházejícím pětisetletém rozpadu hodnot. Začalo to právě těmi novými objevy hvězdářů, které člověka doslova uvrhly do prachu. Astronomové postupně odkrývali, že nejen Země, ale ani Slunce nejsou ve vesmíru zhola ničím: Země je nepatrným tělískem, makovým zrnkem a Slunce docela bezvýznamnou hvězdičkou a jejich postavení ve vesmíru nemá žádnou výsadní pozici a proto mnozí vědátoři začali postupně ztrácet víru. Byl to vlastně jakýsi druh pohoršení nebo urážky: nemá-li Země žádné zvláštní postavení – tedy žádnou hmatatelnou božskou slávu – proč potom věřit v Boha? Tím, že Země i celá naše sluneční soustava má ve vesmíru polohu zcela nahodilou a neznamená v něm vůbec nic, pak Bůh z tohoto kosmu de facto vymizel. Dopad renesančních objevů ještě podivuhodně zbrzdí následná nečekaná doba zapálené barokní zbožnosti kvetoucí ve stínu třicetileté války, ale i ta je nakonec vystřídána stále sílícím osvíceneckým racionalismem. Ještě v devatenáctém století nacházíme u světových romantických spisovatelů alespoň časté téma touhy po božské Prozřetelnosti bdící na lidskými osudy, ale i taková představa postupně mizí a to jak kvůli darwinismu tak i v důsledku obou světových válek 20. století a kulturní svět zaplavuje stále více humanistický ateismus anebo ono plytké moderní “duchovno”, se svým ohraným klišé, že je nad námi cosi, co nás sice snad nějak přesahuje, ale s čímž ve skutečnosti nemůžeme v osobním životě už naprosto nijak počítat.

Snad kdyby tehdy hvězdáři mohli do svých kosmologických modelů dosadit Zemi, ke které by směřovala všechna ramena naší galaxie a myriády hvězd ji tak poslušně salutovaly na svých nebeských drahách, pak by možná “uvěřili”, že je nějaký Všemohoucí Bůh. Ale tato bezvýznamná planetka, ve srovnání s jinými tělesy jen o trochu větší kosmický štěrk, kvůli takové přece není hodno věřit. Jenže, nestal se člověk ve skutečnosti jen obětí jiného kosmického klamu? Nevystřídal jen jeden klam za druhý?

Vždyť co je u lidí veliké je u Boha ohavností a co je lidem pohoršením, může být záměrem tajuplné Boží moudrosti.

Všichni ti, kteří se dívají na Zemi s výše popsaným pohoršením a nevěrou, “neznají Písmo ani moc Boží”.

“Co zaséváš, není tělo, které má povstati “

Ve skutečnosti celé Písmo nás poučuje o jiných Božích cestách a o jeho lidskou pýchu pohoršující moudrosti. Cožpak nevíme, že právě taková pyšná Země je vzdálena cestám Božské moudrosti? Cožpak neznáme Písmo a nevíme že Bůh si kupříkladu za svoji horu nezvolil žádnou šestitisícovku ale vyvolil si malý kopec Sion, že si nezvolil za svůj lid mocnou říši Egyptskou ani Babylon, ale malý nárůdek Izrael? A neposlal na svět svého Syna jako slavného státníka či vojevůdce, ale vyrostl před námi jako proutek a dokonce byl co do lidské slávy tak nevzhledný, že nebyl ani svému vlastnímu lidu přitažlivým a proto v něho neuvěřili? A za své apoštoly si nebeský Pán vyvolil obyčejné rybáře a nikoli veleduchy své doby. A svoji spásu zjevil nikoli moudrým a urozeným, ale maličkým. A své vítězství nad světem nevydobyl mečem a velikou armádou či jinou pozemskou mocí, ale všemi opuštěn při vlastní potupné popravě ověnčen korunou z trní?

Vida, do tohoto světa Boží moudrosti se nenápadná a opovrhovaná planeta Země i celá ta komorně laděná sluneční soustava docela hodí, mnohem spíše než to zklamané nabubřelé kosmologické pohoršení z ubohosti Země, které si neuvědomuje, že planety i hvězdy jsou jen zrna budoucího nového nebe a nové země. (srovnej 1. Kor 15,39-44)

Země je tedy zrno, ze kterého nikdo neví, co jednou vyroste. Jakoby ti mudrcové naší doby dobře nevěděli onu triviální a obecně známou a přesto tak mimořádně podivuhodnou skutečnost, že není žádný vztah mezi velikostí semene a velikostí z něho vzešlé rostliny, že kupříkladu semeno sekvojovce obrovského, nejmohutnějšího stromu na zemi, dorůstajícího do výšky až osmdesáti metrů, a obvodem kmenu přesahujícím třiceti metrů, při stáří převyšujícím někdy i 1500 let je mnohonásobně menší než semeno třeba obyčejného jednoletého hrachu.

A tak jako když apoštol Pavel prohlašuje, že se Kristus svou smrtí na kříži vysmál všem pozemským i nadpozemským mocnostem a všem lidským králům a spasitelům, tak se Bůh podobně vyvolením si maličké Země, vysmál všem mudrcům a vědcům, kteří kvůli tomu v Hospodina nevěří a nachytal je tak, jak praví apoštol v jejich čistě lidské moudrosti podléhající marným představám vyvěrajícím z lidského sebestředného a Bohu nepřátelskému myšlení. Není za tím v posledku nic jiného než usilování o pozemskou slávu, která podobně jako sláva staré Země je jen klamem.

Ve skutečnosti tak astronomické objevy víru nezrušily, ale v jistém smyslu naopak potvrdily. Jen vírou tedy můžeme nadále chápat, že Země je úhelným kamenem budoucího kosmu, ať je to nyní z astronomického hlediska čirým nesmyslem. Neboť stále zůstává v platnosti, že všechno Boží stvoření je dobré. Takové zjištění může člověk učinit jen prostřednictvím víry v srdci, kterého se dotkl Duch Boží. Tělesný člověk ale nemůže uzřít Boha, a to ani ve vesmíru. Ve své zatemnělosti v něm totiž nevidí nic jiného než ono bláznovství Boží, bláznovství kříže a jeho supermoderní technika to jen umocňuje.

A tak se může docela dobře stát, že ten dřívější prostinký pohled starověkého a středověkého člověka na nebeskou báň i s jeho naivním kosmologickým pozorováním odpovídá neskonale více budoucí pravdě nového nebe a nové země než všechny ty dnešní pohledy meziplanetárních družic a vesmírných teleskopů.

Ve světle toho zmíněná renesanční epizoda lidských dějin není nakonec ničím jiným než novým trháním dalších a dalších lákavých plodů ze stromu poznání, které sice přinášejí poznávání přirozené reality, ale jen té pomíjivé a dočasné a bez protiléku víry zavádějí lidstvo do ještě hlubší duchovní temnoty a odcizení Bohu. Tím se jen naplňují slova biblického Kazatele: Neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím více vědění, tím více bolesti. Věda bez víry se tak dostává do začarovaného kruhu a z něho do zničující spirály. Věda sice dává na jedné straně pozoruhodné možnosti, ale na druhé straně si bere svoji krutou daň. A nejde jen o moderní zbraně nebo nadbytečně chrlící průmysl či stále chorobnější závislost na digitalizaci všeho. To by však byla již jiná kapitola…

Bez víry se lidstvo ve jménu vědy vydává zrádným směrem. Je to jako v té scéně z Dostojevského románu, kde se před jedním z bratrů Karamazových, který se rozhodl vydat na cestu vzpoury proti Bohu, vrhl na kolena starý a moudrý pravoslavný pop. Když se ho vyděšení přihlížející ptali, proč si kleká před takovým člověkem, odpověděl, že se neklaní jemu, ale sklání se před tím ohromným utrpením, kterého na něho čeká. Věda, která úplně odvrhla víru v Boha zavádí lidstvo do podobně neprostupné temnoty.

Záře Kristova a její odlesky

Dívat se do kosmu i na celý svět kolem nás bez víry, jen prizmatem racionální vědy je ošemetné, neboť takový pohled není jen tělesný a neduchovní a tedy omezený, ale vztyčují se mu v zorném poli i mocné překážky a nevědomé přeludy, které mu stále více zastiňují Boží slávu. Člověk, který odmítá duchovní světlo Kristovo, které ozařuje všechny lidi přicházející na svět, se vydává do moci klamu a je zaslepován knížetem tohoto věku temnoty. Písmo v této souvislosti hovoří o satanské moci a znameních i nepravých divech a nejrůznějších svodech nepravosti, kterým je vystaven člověk nemající v srdci lásku k pravdě. Proto Bůh dopouští, že na ně působí blud, takže uvěří lži… (2. Tes 2,8-12)

K tomuto tématu pak apoštol Pavel v listě Římanům prohlašuje, že každý člověk může poznat Boha – tedy jisté poznání Boha má člověk od přirozenosti ve své moci  a záleží jen na něm! – když se dívá na Boží stvoření, neboť v něm může spatřit odlesk Boží slávy. Tedy již to, co vidíme kolem sebe, jak tvorstvo tak i vesmír, vydává ve skutečnosti božskou zář, a volá na člověka neslyšitelným duchovním hlasem, jak to čteme v Žalmu 19,1-7.

“Hle dveře otevřené v nebi” (Zj 4,1)

Písmo na vícero místech zmiňuje lidi, kteří viděli nebe otevřené. Toto volá umírající první mučedník Štěpán. Také Jan Teolog hovoří o otevřených dveřích v nebi. Jako by šlo o nějaký tajný vchod, jako by náš prostor byl jen jakýmsi “zrcadlovým sálem”, za nímž se skrývá onen pravý věčný Boží svět.

Celé to uvažování o zaslepeném pohledu současného člověka do našeho kosmu mi připomíná vlastní pozoruhodný zážitek z vojenské služby. Na vojně jsem byl ještě za starého režimu v bývalém klášteře. Jeho chrám byl ovšem podivně přebudován na zasedací sál s obvyklou komunistickou výzdobou. Bylo to uděláno tak, že stěny novoklasicistního klášterního kostela byly ze všech stran beze zbytku pokryty dřevěným bedněním a jako vojáci jsme chodili v chrámových prostorách, aniž jsme si to už víceméně uvědomovali. Krátce po revoluci jsem navštívil tento klášter a teprve tehdy jsem uviděl onen skrytý chrám, jen několik dní poté, co tehdy bednění sundali a mohl jsem vidět oltář i latinské nápisy na mramorem pokrytých zdech.

Prorok Izajáš praví, že Hospodin odstraní temný závoj a roušky, které pokrývají všechny národy (25,7), ono jakési duchovnění bednění knížete temnoty. Podle Písma se “za” tímto viditelným vesmírem skrývá Boží chrám, který kdysi zahlédl první mučedník Štěpán a který zahlédl i žalmista v již citovaném žalmu.

My tento chrám zatím vidíme jen vírou, která poznává, že ne z toho, co se jeví, povstaly viditelné světy (Židům 11,3) a která si je vědoma, že tělo tohoto starého kosmu jednou jako bylina uschne a jako pleva bude spálena. Ale předtím také vydá svá semena, která mocí Boží vzklíčí a vzrostou v nové nebe a novou zemi. (2 Pe 3,10-13).

To první Semeno již přece vzešlo. Bylo to o Velikonocích, kdy Kristus zaset jako zrno v hrobu země byl mocí Boží vzkříšen a vzat do nebeské slávy, jako prvotina budoucí kosmické žně a úrody. Amen.

Stanislav Forejt

Sdílej:
  •  
  • 3
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •