Arméni: národ, který nese Kristův kříž

Každý národ dostal do vínku nějaké přednosti. Jeden má dar obchodu, druhý vzdělání a další umění. Arménský národ kromě těch všech tří získal ještě jeden. Kristův kříž. Od chvíle, kdy arménský národ přijal v roce 301 křesťanství, trpí pro svou víru.

Arménie je lilií uprostřed bodláků. Od chvíle, kdy region obsadili muslimové, stali se Arméni Kristem trpícím na Golgotě. Před sto lety, nashromážděná nenávist za celá staletí v podobě tureckého islamismu a panturkismu, připravila o život více než 2.5 miliónů Arménů. V roce 1918 založili přeživší Arméni Arménskou republiku. Byla rozlohou zlomkem toho, co kdysi představovalo arménské království. Arménská republika se v roce 1920 nakonec násilně připojila k Sovětskému svazu, který území Náhorního Karabachu přidělil Ázerbájdžánu i s etnickými Armény. Po celou éru Sovětského svazu byly vztahy mezi Armény a Ázerbájdžánci velmi napjaté. Na konci osmdesátých let bylo zřejmé, že doutnající nevraživost propukne v plné síle. V roce 1988 Azerové v Sumgaitu, na ázerbájdžánském teritoriu, napadli arménské obyvatele a přes 200 jich krutě zmasakrovali.

Napětí, které se dekády let skrývalo pod pokličkou, naplno eskalovalo v roce 1991, kdy Ázerbájdžán i Arménie vyhlásily nezávislost na Sovětském svazu. S pochopitelných důvodů nechtěli byt Arméni v Náhorním Karabachu součástí muslimského Ázerbájdžánu a začali se bránit. Ázerbájdžán za pomocí afgánských mudžáhidů se snažil Armény z Náhorního Karabachu „vyhnat“. Arménům šlo o holou existenci a neměli na výběr: buď bojovat nebo zemřít. Země, která byla poseta křesťanskými chrámy a hřbitovy nesměla padnout do muslimských rukou. Ze všech vypětí sil se Arménům podařilo ubránit Náhorní Karabach a obsadit malou část Ázerbájdžánu, ze kterého vytvořili nárazníkové pásmo. Křížová cesta však nebyla ještě u konce.

Od 12. května 1994 trvá mezi oběma stranami příměří, které však Ázerbájdžán neustále porušuje. Na hranicích docházelo k pravidelnému ostřelování. Azerbajdžánští odstřelovači se zaměřovali jak na vojáky, tak i na civilisty. Každou chvíli informoval tisk o obětech u příhraničních oblastí. Od doby, kdy je v Turecku u moci prezident Erdogan, napětí u karabašských hranic ještě více roste. Erdoganovy ambice obnovit osmanskou říši jsou čím dále více patrnější. Obsazení sever Sýrie, provokace v Egejském moři, Iráku, Libyi a na Kypru jsou signály, které by Evropa neměla tolerovat.

27. září 2020 byl překročen Rubikon. Ázerbájdžán spolu s Tureckem a muslimskými radikály napadl Náhorní Karabach. Jejich cílem je vyhladit křesťanské arménské obyvatelstvo v Náhorním Karabachu. Ostřelují vesnice, obytné čtvrtě, veřejnou dopravu. Mezi obětmi je mnoho civilistů. Ačkoli je útok veden se vší intenzitou, Turkům se nedaří prolomit arménskou obranu. Na bojiště přichází tisíce arménských dobrovolníků. Bojují i ženy. Pokud by se Turkům podařilo prolomit arménskou obranu, můžeme očekávat opakování genocidy Arménu.

OSN a velmoci do této chvíle neudělali prakticky nic, co by zabránilo zastavit tureckou ofenzívu. Selhání západní diplomacie v otázce Náhorního Karabachu a Arménie povzbudí Erdogana k dalšímu tažení na jih a západ. Těžko si představit, že by se pak našla síla, která by Erdoganovi zabránila zabrat celý Kypr a Egejské moře. Další kořistí by bylo Řecko a státy na Balkáně, které Erdogan považuje za bývalé državy osmanské říše. Současná EU by se nezmohla na diplomatický odpor, na tož ozbrojený konflikt.

Náhorní Karabach a Arménie představují 300 Sparťanů, Řím i Konstantinopol. V zájmu nás všech nesmí padnout.

O komentuj článek
Sdílej:
  •